Kde rostou borovice?

Pinia, borovice borovice nebo Italská borovice (lat. borovice ) – stálezelené jehličnaté stromy z velkého typu rodu borovice (lat. Pinus ) rodina Pine (lat. Pinaceae ), který zahrnuje takové známé rody jako smrk, cedr, modřín, jedle a jedlovec. Samotný rod borovice má více než 100 druhů divoce rostoucích po celé severní polokouli od rovníku po Arktidu. V mírném a subarktickém podnebí tvoří borovice lesy na rovinách a v subtropech a tropech vystupují do hor, kde je chladněji.

Borovice je velmi krásný strom. Jako okrasnou rostlinu ji používali Etruskové. V současné době je také široce používán v této funkci. Velmi dobré pro bonsai umění. Borovice je světlomilná a suchovzdorná, má malé nároky na půdu, roste na suchých vápencových půdách a mořských píscích, i když preferuje čerstvou kyprou půdu a nesnese nadměrnou vlhkost. Snáší mrazy do -18 C°, větruodolná. Semena borovice jsou největší mezi členy rodiny. Chuťově jsou lepší než piniové oříšky a jsou široce používány v cukrářském průmyslu, drcené ořechy jsou součástí slavné pesto omáčky. Borovice se pěstuje ve Středomoří, na jižním pobřeží Krymu a na Kavkaze.

Pinia v populárně vědecké literatuře a žurnalistice [editovat]

Město Nagasaki se nachází na břehu dlouhé a široké zátoky, malebně členité malebnými fjordy a obklopené horskými pásmy. U vstupu do něj, chránící před mořskými větry, se strmý ostrov Kataboko ježil borovicemi. Město sousedilo s obrovskými budovami domů a loděnic.

Jan van Eyck miloval přírodu v elegantní výzdobě – musela působit dojmem bohatství. Místní krása mu nestačila – palmy, cypřiše, pomerančovníky a borovice zdobily krajinu jako drahé kameny šperk. Gus ví, jak zachytit náladu krajiny a roční období, rysy denního nebo večerního osvětlení. Stal se prvním interpretem prosté, nenáročné severské přírody. [1]

Pina v memoárech, beletrii a fikci

Zdejší příroda je okouzlující majestátní – a zároveň jemná a ženská. Jsem zamilovaný do stálezelených dubů, pásových borovic a vzdálených bledě modrých hor. Běda! Mohu jen soucítit s krásou života – už nedokážu žít sám. [2]

Vlevo od nás za zatáčkou začíná Via Tasso. Toto je široká, téměř vždy prázdná ulice; vpravo jsou ploty, za nimi podél teras vysokých hor obrovské vinice; občas: houština rododendronů, vysoké deštníky borovic a širokolisté palmy nějakého parku obklopujícího poeticky bílou vilu se staženými zelenými žaluziemi, které mi z nějakého důvodu vyprávějí o tajemství lásky.

Plinius Mladší, který pozoroval erupci z Miseny, nám zanechal nějaké informace o smrti Pompejí v dopisech Tacitovi. Událost začala zemětřesením. Pak se nad vrcholem hory objevil obrovský mrak ve tvaru borovice, někdy bílý od páry, jindy černý. Z vrcholu mraku, který ležel vodorovně s větrem, začaly padat kameny a popel a nad okolím se strhl strašlivý liják. Zemětřesení zesílilo, ale když erupce dosáhla plné síly, přestala. Uprostřed dne přišla noc. [3]

Na podzim roku 1930 jsem musel několik dní strávit návštěvou A. M. Gorkého v Sorrentu. Jeho vila s nepopsatelnou fasádou směřující do úzké uličky působila jako skutečný palác uprostřed rozlehlé zahrady. Nedaleko, za stromy, se otevřela nesmírná azurová plocha: hluboko dole byl Neapolský záliv nebesky modrý; napravo, hodně vysoko nad zálivem, se nad kráterem tyčil Vesuv v obrovském kuželu s šedou borovicí. . Strmý sestup do zálivu byl sametový s hustými houštinami oliv a dalších subtropických stromů. [4]

O mnoho dní později starý Bernardito svému synovi přiznal, že za celý život nezažil takový pocit hrůzy jako ve chvílích přiblížení se obrovské vlny. Bernardito v šedém ranním světle hledal ostrov a nenašel známý obrys skalnatého vrcholu. Tam, kde byli námořníci zvyklí tento vrchol poznávat, byl černý sloup dýmu jako obří borovice. Jeho plochá koruna se táhla přes polovinu oblohy. Někdy byla tato černá houba osvětlena zespodu karmínovým zábleskem a k nebi stoupaly mraky bílé páry. Pak párou a kouřem vyšlehly jiskry: údolími se plazily proudy ohně. [5]

25. října 1961. Otec svůj slib dodržel. Vzal jsem Mashu do botanické zahrady. Dvě hodiny jsme se toulali po podzimní zahradě. Sbírali květiny – šeroslepost. Hledali jsme šišky pod podivnými jehličnatými stromy neznámými ani pro Mášu, ani pro mě (borovice, nebo co?) Už bylo pozdě, řekl jsem Máše, že zahrada se už asi zavřela, a pokud ano, tak asi budeme muset utratit noc na zahradě. Vykopeme jámu, uděláme boudu – a spátme přímo na zemi. [6]

Když jsem vstoupil na Piazza di Spagna, zvedla se pravá ruská sněhová bouře. Mokré vločky sněhu okamžitě zbělely zelené palmy a borovice, vyzdobily staré domy a hustě pokryté kolemjdoucí. Sněhová bouře v Římě, původní ruská sněhová bouře! [7]

Ravenna je městečko, bílé, čisté, kamenné, podobné, jako mnoho věcí v Itálii, Krymu, jen bez hor a bez moře. Velmi brzy jsme vyšli do pole a šli po úzké silnici lemované stromy, zdá se, že jsou to borovice – italské borovice. A Zabolotsky řekl větu, kterou si přesně pamatuji: “Tady se mi dobře dýchá.” [8]

A na obrázku opodál jsou andělé shromážděni na smutnou hostinu, jako by chtěli vzpomenout na zesnulého ševce. A v dálce je hora, skoro biblická, a vpravo strom, možná vavřín, nebo třeba borovice, biblická. [9]

Řím, děvko, je celý na očích. Borovice dělají hluk – každá jehla je vidět. Fontány jiskří jako křišťálové lustry. Dá se říci, že je vidět celé Impérium: od Judey po Castricum. [10]

Projížděli jsme pod zelenými oblouky akácií a kaštanů. Projížděli jsme kolem pod dlouhými rameny borovic nataženými nad ulicí. Vyjeli ze stínu na slunce a vjeli zpět do stínu. Vystoupili jsme na prašnou dálnici Livadia a začali pomalu, klikatit, stoupat do vysokého kopce. <. >Pomalu jdu dolů k moři. Obdivuji borovice, žasnu nad sekvojemi, hladím větve jahodníku a sbírám šišky krymské borovice. Jdu níž a níž. Cesta se vine. Zespodu, z pláže, už je slyšet bučení. <. >
A Bůh se probudil a pustil se do práce. A Bůh stvořil vše přesně tak, jak viděl ve svém snu. Z mého okna je výhled do parku. Rozložitá, královská a majestátní borovice stojí střežená černými rovnými, nehybnými cypřiši. K ní se táhnou modré ploché větve libanonského cedru rostoucího poblíž. Ksenia je někde poblíž. Někde za touto borovicí nebo kousek dál, kousek doprava, trochu doleva. Ksenia je již velmi blízko a čeká na mě. [jedenáct]

– Víš, dokonce byl nápad letět do Itálie.
– A co tomu bránilo? “ zeptal se syn s úsměvem, ale znovu jsem cítil v jeho očích ostražitost.
– Nevadí. prostě jsem se nepřipravil. Vlastně, co tam dělat? Každý přede mnou psal o římských borovicích.
– Opravdu! – zasmál se úlevou. – Respighi, že?
– Výborně. Paměť je mladá.

Jejich první ráno začalo hádkou. Podařilo se jí napsat tuto báseň na zadní stranu fotografie se stromem, který vypadal jako borovice, která se odlepila od tapety – protože to bylo první, co viděla, když se vylíhla blíže k poledni pro úplně jiného, ​​dospělého, nový medový život a na tomto stromě s hřívou s tučnými jehličkami vytrvale trhajícími se vzhůru něčí matka nebo dokonce inkarnace, možná bývalá nebo možná jen budoucí – k ochraně se dalo použít něco jiného. a z toho, co se stalo – stalo se to křečovitě, náhle, nevědomě, jako infarkt – chtěl jsem se schovat ještě víc, než jsem chtěl pít – kdo to mohl vědět? Stále neví! – z nosorožčího zadku, kterým jakoby rohem rozpáral dům, se dalo jen předpokládat, že se jedná o nějakou pro něj velmi důležitou borovici, pod kterou byl pohřben např. Rafael. nebo na naopak byl počat Romik (zvířecí jméno Romulus)! nebo prostě on a Margarita pod ní šukali do poslední strmosti. <. >
Zina si dala nohavici zpátky do boty a uviděla: strom se drží kořeny k zemi, k této skrovné zemi, rozežrané vojenskou továrnou, jako pták na větev, jen ještě křečovitěji. A zvedla hlavu, byla to borovice, ne borovice, ne, obyčejná místní křivá borovice, zírala se všemi těmi šiškami s brýlemi, se všemi roztaženými řasami, jako by v jednu chvíli , jako by se teprve učila meditovat a nemyslet a ještě víc necítit nic, ani škubání tvých tlapek. [12]

Tlumočník ležel a četl nahlas z průvodce o jakémsi vítězném oblouku: jeden císař za něj ukradl sochy a basreliéfy z oblouku jiného císaře. Isolda řekla: “Podívej, tam je vítězný oblouk!” Borovice tam stály, přitisknuté rameno k rameni, s oblohou pod pažemi. Bylo to den předtím a teď se Isolda v metru zeptala: “Opravdu se chceš podívat na schody a ty hlavy?” [13]

Francesca pootevře dveře toalety a sleduje, co se děje na dvoře. Její babička stojí v chvějícím se ranním světle. Prolamuje se větvemi borovice, jsou to oni, kdo rozechvívá trám. Babička je bledá a vrásčitá. Babička je přemýšlivá. Francesca smutně poznamenává, že ji ještě nikdy takhle neviděla. Možná je to i vlivem borovice. Nebo se možná babička, která nevěděla, že je sledována, prostě uvolnila. Francesca už viděla, jak člověk na veřejnosti vypadá mladě, pak zašel za roh a hned vypadal staře. [14]

Drobivé hřívy obřích palem nad hladkými, tmavými a jemně erotickými kmeny z let zdálky vypadaly jako metličky prachu zapíchnuté do hromady. Vystříkaly z hrbolatých korun deštníkových borovic a jako černé mraky se usadily na rozeklané věže a střechy prastarých vil. A všude strmost temně zelených kadeří na horách česaly zuby cypřišů. <. >Nastoupili do prvního pravidelného autobusu – téměř prázdného, ​​s několika místními muži, upovídanými a hlasitými i v tuto brzkou hodinu (zaměstnanci restaurace a turistů odcházeli na svá pracoviště) a s řevem podél serpentinových prstenců se silně kolébali ze strany na stranu, autobus vyrazil k útoku na horu. Vpravo po krocích vybíhaly stále ještě spící vily, hotely, nádherné paláce Riviéry a dolů na cestu se plazily cáry zakouřených vousů ranní mlhy, které se lepily na větve borovic a plechové stuhy agáve. <. >Leon vytáhl dalekohled a začal si tiše prohlížet vilu Friedricha a Eleny, napůl ukrytou v korunách starých borovic. Spíš palác: ve čtyřhranné věži obklopené otevřeným ochozem bylo něco majestátního. [15]

Borovice v poezii[editovat]

Pamatuji si zemi: jsou tam šedé stromy
Drtí, pění na úpatí skal;
A skály byly korunovány kudrnatou myrtou,
Jejich cypřiš je vznešený a štíhlý
Poskytuje chlad a tmu v dusném poledni,
A nad hlavou deštník z borovice
Rozšířit; v té kouzelné zemi
Zlatý citron hoří v zelené temnotě,
A karmínově oranžová Aurora
Volá a kývá rukou, hrtanem a očima.
A pod baldachýnem vinné révy
Kadidlo z karafiátů a růží stoupá. [16]

Temný cypřiš se tam kolébá jako panna sestupující;
Tam vavřín hrdě nese vytvarovanou větev;
Míra je plná, na nebi se rozprostírá kulatý borový oblak;
Na šustící palmové listy čeká dusná dovolená.
Éterické hory obklopovaly Řím jako azurové stany;
Zuby se lesknou v krátkověkých sněhových korunách. [17]

Nebeská klenba hoří, jasně modrá;
Klidné moře kreslilo čáry;
Koruny borovic zčernají jako řasenka;
Dýchat do tváře, květiny kvetou;
Jste pokryti břečťanem a sítí vistárií,
Paprsek ale přechází do stínu lehce. [18]

A není to jeho, není to prorocký duch Říma,
Vzdálený, uctivě ctíme
V hodinách, kdy, vzrušující srdce, sníš
Tvůj cypřiš a šedá řada oliv,
A borovice jako obětní pohár,
Vyzdvižen k nebi pro dar slunce
A pohřben s hlubokými kořeny
Do pozemské hrudi, jako tvůj věčný obraz?! [19]

Palmy jako zeď a někdo jiný,
Někdo jako síla, žízeň a muka,
Někdo jako smích a chlad skrz –
Na čelo a do vlasů všemi pěti, –
A žehlička na trávníku – zmije.
Modré linie borovice. [20]

Pontus šustí za černým živým plotem borovic,
Něčí loď zápasí s větrem z mysu,
Na suché lavici starší Plinius,
V cypřišových vlasech cvrliká kos. [21]

Tmavě modré borovice
Středomořská modrá.
A nadzemní-podzemní
Hloubka ticha.
Tmavě modré borovice
Zahrnuto v tichu
A vistárie padají,
Modrá vistárie
Z horké zdi.
Jako by byl rozrušený větrem,
Moře vystoupilo do nebe
A nehlučné proudy
Začalo to stékat po zdech. [22]

Vychutnejte si čistý vzduch a la větve místních borovic:
v prstech – ne více než na skle, na tylu.
Ale ani pták z mraků se nevrátí modrý,
a my sami jsme stěží bohy v miniatuře. [23]

Zdroje [editovat]

1. ↑S.A.Eremeeva. Přednášky o dějinách umění. – M.: IDDK, 1999.
2. ↑ “Literární paměti”. Série literárních memoárů pod generální redakcí S. N. Golubova, V. V. Grigorenka, N. K. Gudziya, S. A. Makashina, Yu. G. Oksmana. – M.: Státní nakladatelství beletrie, 1960.
3. ↑Petrov-Vodkin K.S.“, „Chlynovsk. Euklidovský prostor. Samarkand“. — M: „Umění“, 1970
4. ↑Gladkov F.V., „Příběh dětství“. – M.: Beletrie, 1980.
5. ↑Robert Štilmark. “Dědic z Kalkaty.” – M.: Státní nakladatelství dětské literatury MP RSFSR, 1958.
6. ↑A.I. Pantelejev. Naše Máša: Kniha pro rodiče. Sbírka op. ve 4 svazcích. Svazek 4. – L.: „Dětská literatura“, 1984.
7. ↑Julia Drunina. Vybraná díla ve dvou svazcích. Svazek 1. Próza (1966–1979). – M.: Beletrie, 1981.
8. ↑B.A. Slutsky. “O druhých a o sobě.” – M.: “Vagrius”, 2005.
9. ↑Savva Dangulov, Umělci. Literární portréty. – M.: Sovětský spisovatel, 1987.
10. ↑Joseph Brodsky, “Mramor”. – Ann Arbor: “Ardis”, 1984 Brodsky I. Próza a eseje (hlavní sbírka)
11. ↑Gennadij Aleksejev, “Zelené pobřeží”. – L.: 1990
12. ↑Marina Višněvetskaja. “Vidíš strom.” — Moskva, „Vagrius“, 1999
13. ↑Michail Šiškin, „Venušiny vlasy“ – M.: „Znamya“, č. 4, 2005.
14. ↑Jevgenij Vodolazkin. Vavřín. – M.: Astrel, 2012.
15. ↑Rubina D.I. Ruský kanár. Marnotratný syn. – M.: Eksmo, 2015.
16. ↑Jurij Tynyanov. Puškin a jeho současníci. – M.: Nauka, 1969 – Francouzské vztahy Kuchelbecker, 1939.
17. ↑V. Ivanov. Sebraná díla ve 4 svazcích. — Brusel: Foyer Oriental Chretien, 1971-1987.
18. ↑V. Brjusov. Souborné práce v 7 svazcích – M.: GIHL, 1973-1975.
19. ↑Jurgis Baltrusaitis. Lilie a srp. – M.: Beletrie, 1989.
20. ↑B. Pasternak, Básně a básně ve dvou svazcích. Básníkova knihovna. Velká série. Leningrad: Sovětský spisovatel, 1990
21. ↑Joseph Brodsky. Básně a básně: ve 2 svazcích. Nová básníkova knihovna (velká řada). – Petrohrad: „Vita Nova“, 2011
22. ↑M. Vega. Noční loď. — M.: Vodnář, 2009.
23. ↑Joseph Brodsky. Sebraná díla: V 7 svazcích. – Petrohrad: Puškinova nadace, 2001, svazek 1

Viz také [upravit]

Sdílejte citáty na sociálních sítích:
VKontakte • Facebook • Twitter • LiveJournal

Italská borovice Pinia je nejjasnějším zástupcem rodiny Pine. Tato prastará rostlina je rozšířena po celém Středomoří a jižním Rusku. Má charakteristickou korunu ve tvaru deštníku a je velmi oblíbený v moderní krajině.

Popis borovice borovice

Borovice borovice je nejbarevnější okrasnou a divokou rostlinou na pobřeží Středozemního moře. Jedná se o stálezelený vysoký strom, dosahující výšky 25-30 m.

Ve volné přírodě roste italská borovice na místech, kde je hodně světla a slunce. Nebojí se silného větru. Jeho kořenový systém je dobře vyvinutý a má silný kořenový stonek. Strom je mrazuvzdorný, odolává nízkým teplotám až do -20 ° C, i když v těžkých zimách může dojít k poškození jehličí.

Borovice ve svém přirozeném prostředí roste na písčitých a vápenatých půdách. Stále miluje volnou a čerstvou půdu se střední vlhkostí.

Semena borovice italské v přirozených podmínkách klíčí bez předseťové přípravy. Jedná se o rychle rostoucí strom, za rok je jeho růst až 35 cm a začíná plodit ve 12. roce.

U mladých stromů je koruna zelenomodré barvy, má klenutý tvar, kompaktní. Jehlice jsou úzké, až 4 cm dlouhé, vyrůstají ve svazku po 2 ks. U vzrostlých stromů dosahují délky 15 cm a zelenají se. Jehly se aktualizují každé 2-3 roky.

Poupata rostliny jsou malá, válcovitá, až 1 cm dlouhá a nejsou pryskyřičná. Průměr kmene dospělé borovice dosahuje 2 m a starých stromů až 7 m.

Borovicové dřevo je husté, pevné a málo pryskyřičné, lehké a odolné. Jedná se o cenné dřevo. Používá se při stavbě lodí pro oplechování lodí, konstrukci a výrobu řeziva. Dřevo je pro svou zajímavou texturu a krásnou žlutou barvu velmi žádané v nábytkářském průmyslu a truhlářích.

Z borovicového dřeva se získává viskózní viskózní pryskyřice s charakteristickým zápachem – kitran neboli dehet. Používá se jako lék při léčbě různých kožních onemocnění.
V dávných dobách k výrobě inkoustu používali saze z borovicového dřeva a přidávali do něj arabskou gumu. Borovicová guma (zift) je považována za cennější než pryskyřice mnoha borovic. Používá se k výrobě kalafuny a terpentýnu. Borovicová kalafuna je schopna odolat mořské vodě a používá se k ochrannému nátěru lodí.

Borovice italská je dlouhověká rostlina, dožívá se 400-500 let. Díky své krásné polokulovité jasně zelené koruně a válcovému tvaru kmene s načervenalou lamelární kůrou se používá v krajinářském designu. Ve skupinách i jednotlivě se borovice vysazuje v blízkosti architektonických staveb, podél alejí a v hájích. Používá se pro terénní úpravy parkových ploch a zahrad. Pomocí této rostliny se vytvářejí smíšené kompozice. K navrhování alpských skluzavek se používají trpasličí formy borovic.

Tyto silné stromy odolné vůči suchu jsou vysazovány na hranici písku, aby se zabránilo jejich šíření. Na půdách postižených erozí obnovuje jejich strukturu. Pinia se vysazuje za účelem zlepšení životního prostředí. Vůně a éterické oleje, které ze stromů vyzařují, čistí vzduch a blahodárně působí na lidský organismus.

Všechny části stromu mají léčivé vlastnosti. V lidovém léčitelství se používají jako protizánětlivé, diuretikum, antiparazitikum. Používají se při léčbě infekcí genitourinárního systému, dýchacích orgánů, tuberkulózy. Používají se ve formě mastí, potěrů a obkladů při revmatismu, nemocech pohybového aparátu. Koupele jsou předepsány při kožních onemocněních.

Piniové oříšky jsou považovány za silné afrodiziakum.

Nyní se italská borovice pěstuje v západní části severní Afriky a Jižní Afriky, téměř ve všech zemích na pobřeží Středozemního moře, v Japonsku a Číně, Anglii a Americe, na Kavkaze a jižním pobřeží Krymu.