Dnes existuje obrovské množství různých stavebních materiálů, které mají své výhody i nevýhody. Ale možná nejoblíbenější z nich je cement. Používá se téměř ve všech fázích výstavby, od instalace nadace až po vnitřní výzdobu stěn. Je docela jednoduché vysvětlit jeho popularitu: má vysokou pevnost, adstringentní účinek, umožňuje skrýt jakékoli vady, snadno odolává zvýšenému zatížení a nebojí se negativních teplot. Můžeme bezpečně říci, že až dosud prostě neexistují žádné analogy cementu. Proto zůstane dlouho č. 1 mezi všemi druhy stavebních materiálů.
Co je cement?
Cement je stavební materiál, který působí jako pojivo v různých řešeních. Obecně je to šedý prášek. V některých případech může mít smaragdový odstín. Konečná barva cementového prášku závisí na přísadách, které obsahuje.
Chcete-li získat betonovou směs, musíte smíchat cement, vodu, písek. Podle potřeby lze přidat další komponenty. Jejich výběr závisí na cílech a záměrech, které je třeba řešit. Po přidání vody tvoří všechny komponenty plastickou hmotu, která časem začne tvrdnout a přeměňovat se ve vysoce pevný umělý kámen.
Historie cementu
První zmínky o cementu se objevily asi před 2200 lety. V té době se cement připravoval z vápna, pemzy, tufu a sopečného popela. Výsledná kompozice byla použita jako pojivo při stavbě kamenných staveb. Také jednodílné lité konstrukce byly vyrobeny z cementu. Nebyly však dostatečně silné, a proto jejich spolehlivost zůstala nedostatečná.
S každým stoletím se kvalita cementu zlepšovala a v roce 1824 Joseph Aspdin vyvinul analog moderního portlandského cementu. Měl výborný adstringentní účinek, díky kterému se dal použít k přípravě betonu. Tvrzený materiál se vyznačoval zvýšenou pevností a odolností proti opotřebení.
Navzdory skutečnosti, že dokonale vydržel stlačení, napětí betonu vedlo k jeho zničení. Inženýři upozornili na skutečnost, že kovové nosníky se naopak nebojí natahování, ale při kompresi nefungují dobře. Výsledkem bylo, že téměř současně několik odborníků dospělo k závěru, že je nutné tyto dvě vlastnosti kombinovat.
Na počátku 1850. let 2. století postavil francouzský inženýr Jean-Louis Lambeau malé čluny. Jako výchozí materiál použil beton, který vyztužil železnou sítí. O několik let později se William Wilkinson stal prvním, kdo se rozhodl vyztužit betonové panely kovovými nosníky. Výsledné železobetonové konstrukce byly použity při stavbě XNUMX-podlažního domu.
V roce 1854 experimentoval se železobetonem také stavební inženýr François Coignet. Jako první se rozhodl ocelovou výztuž stropů přivázat k bočnicím. V hromadné výrobě však železobeton začal používat člověk, který neměl se stavebnictvím vůbec nic společného – to je Joseph Monnier. V roce 1846 byl jmenován zahradníkem v zahradě nedaleko Louvru. K přesazení pomerančovníků do skleníku na zimu potřeboval silné a spolehlivé vany. Monier se je rozhodl vyrobit z betonu, ale neuspěl. Výsledné vany po celou dobu praskaly, aniž by dokonce zamrzly. Nakonec se je rozhodl zpevnit kovovými tyčemi.
Potom cement nebyl pevný a při sebemenším rozdílu teplot se zhroutil. Ale k překvapení Monniera jeho vynález během 3 let intenzivního používání nezklamal – nepraskla ani jedna vana. Poté zahradník začal vyrábět další prvky krajinného designu z betonu.
O pár let později na pařížské výstavě získal patent na použití železobetonu v umělých nádržích. Následovalo několik dalších patentů, včetně těch na objev železobetonových nosníků, pražců, mostních konstrukcí a dalších výrobků. O několik let později se včerejší zahradník stal nejznámější osobou ve Francii. Pod jeho vedením byl na zámku Chazelle postaven most a mnoho dalších staveb.
O něco později Monnier prodal všechny patenty stavebnímu inženýrovi Gustavu Weissovi. Ten zase posunul výztuž na stranu, což umožnilo zvýšit pevnost a odolnost železobetonových panelů. Můžeme s jistotou říci, že vynález železobetonu byl jednou z nejdůležitějších událostí v historii stavebnictví.
