Přátelé, dnes se vydáme na dalekou Sibiř za Nataljou Gordijevskou, mnohonásobnou vítězkou zahradních soutěží časopisu Florist Herald.
Měl jsem to štěstí, že jsem Natalii potkal na prohlídce zahrady ve Velké Británii a při pohledu na fotografie její zahrady na výletě jsem si pomyslel: „Jak bych si přál, aby takovou krásu vidělo co nejvíce lidí, kteří jsou do zahrady zamilovaní. .“ Nyní máme takovou možnost a můžeme obdivovat tuto nádhernou sibiřskou zahradu, kterou vytvořily starostlivé a šikovné ruce majitelů.
Opravdu vás baví číst popisy zahrad? Prohlížíte si rádi fotografie zahrad?
. já taky – moc rád si prohlížím fotografie zahrad. Zahrada, beze slov, bude vyprávět o sobě a o zahradníkovi, říct upřímně, uvést celou pravdu, téměř osobní údaje. Pozornému pozorovateli prozradí o zahradníkovi vše – jaké má vzdělání, jaké knihy četl, kde byl, co viděl, co miluje, zda je šťastný, co ho trápí,“ ” je muž nebo žena (nebo dva z nich), zda jsou v rodině děti a staří lidé, jak bohatí jsou majitelé duchovně i materiálně. Navíc pozorný pozorovatel dokonce spočítá, jaký má zahradník krevní tlak)).
Vystavit svou zahradu na veřejnosti proto znamená otevřít svou duši cizím lidem. A takový upřímný „striptýz“ není snadný. Víte, napadla mě myšlenka! Ale co když si zahrajete takovou hru – aniž byste o zahradě cokoliv věděli, měli k dispozici pouze fotografie, zkuste popsat majitele-zahradníka, polohu zahrady, její stáří atd. Bylo by to zajímavé. Napadlo mě to dříve, udělal bych právě to – bez komentářů a textů bych ukázal svoji zahradu a seznámil bych se pak se závěry ostatních zahradníků! Ale už je pozdě, nemůžu se dostat pryč. Začínám mluvit o naší zahradě.
Historie na prvním místě. Specifické a přízemní.
Rozlití přes rozlohy
Tiše šplouchající Inya
A nad ním je hornické město
Ve světle slunečného dne.
Proč si pamatuji tuto píseň? Protože jde o město, ve kterém žiji – o Leninsku-Kuzněckím. Z naší zahrady se na ni jen otevírá pohled, je na kopci, skoro vše na pohled. Nedaleko teče Inya, její kanál je velmi klikatý a na jednom místě tvoří jakýsi poloostrov: vysoký, se suchou písčitou půdou. „Suchá hříva“ – tak se těmto oblastem lidově říká. Přesně tady se nachází naše letní chata. Má také vhodný název – Dachny Lane a vedle něj je vesnice Ilyinka. Když jsme tam v 90. letech poprvé přijeli, byl to jen svah, zarostlý trávou, otevřený a rozfoukaný všemi větry. Dole ve vodních loukách rostly vrby, kaliny, hlohy, břízy a třešně, ale tady – ani jeden strom. Úhlopříčně přes tento „poloostrov“ vedla silnice pokrytá důlní horninou, absolutně neplodnou hmotou. Část spadla přesně na moji budoucí předzahrádku.
Zpočátku mě osud urazil. Není divu, protože v Kuzbassu je všude velmi dobrá půda, černozem. A tady: nejen že je suchý písek, vy kopete – vždy jsou na lopatě kousky nějaké křídy. Nejprve jsme tyto kousky sbírali a pak nás to omrzelo. Měl jsem obavy, ale brzy jsem si uvědomil, že pro každou půdu existují ve světě rostlin milovníci. Od té doby se snažím na zahradě usadit jen ten, kdo přistoupí na stávající podmínky. Hnojivo používám velmi zřídka. V roce 2009 jsme jednou dovezli zakoupené pozemky a už jsem toho litoval. Netušila jsem, že quinoa-quinoa dokáže takové „úrody“. Letos na podzim jsem zasel žito na zelené hnojení – již podruhé. Jen je mi líto to hned sekat: je to krásné, a co je nejdůležitější, potlačuje plevel, kypří půdu a nevyžaduje zálivku. Ale vše ostatní se musí zalévat, zalévat, zalévat.
Druhý příběh. Symbolický.
Jsme přátelský řetězec
jdi za modrým ptáčkem.
(Maeterlinck)
Věříte, že nám jsou někdy seslána znamení shůry? Znamení, která nám pomáhají určit, zda jsme na správné cestě, a říkají nám směr. Měl jsem takové znamení. Případ byl v roce 2005. Doslova mi spadl z nebe skoro k nohám. Představte si idylickou scénu. Červencové ráno. Zahradník v nepracovním oblečení pije čaj na čerstvém vzduchu v uvolněném stavu. Najednou – tupé žuchnutí a zdánlivě zvuk padlého těla. Zde je třeba poznamenat, že náš dům je obílený vápnem a bílá barva v jasném světle se téměř „rozpouští“ ve vzduchu. Ještě detail – v té době jsme neměli ani altán, ani pohodlné lavičky na odpočinek a u domu byly sáňky, aby bylo alespoň kam si sednout. A tak běžím vstříc zvuku a vidím: velký modrý pták leží na saních mezi lamelami. Bál jsem se, jestli žiju. Opatrně ho vzala do rukou a pohladila. Modrý pták se na mě pozorně podíval a třepotal se ven. Ta ale neodletěla, ale sedla si na břevno plotu. Byla nádherná, nikdy předtím ani potom jsem takové ptáky nikde a nikdy neviděl.
První, co mě napadlo, bylo, že by se měl host nakrmit, a nenapadlo mě nic chytřejšího, než ji pohostit rýží. No, jak mám vědět, co jedí modří ptáci! Odmítla pamlsek, ale souhlasila, že počká, než poběžím pro kameru. A díky bohu ji nikdo jiný neviděl a ve skutečnosti mi nevěřili, ale fotografie je stále důkazem.
Tato fotografie byla začátkem mého seznámení s Florist Herald. Právě v redakci díky Atlasu ptactva Moskevské oblasti určili, že můj modrásek je u nás velmi vzácným ledňáčkem a žije na čistých řekách a živí se výhradně rybami. Záhadou mi ale zůstalo, kde tu máme čistou řeku, odkud tento modrý ptáček přiletěl a kam odletěl.
Historie třetí. Trochu filozofické, zrcadlo.
Život je zrcadlo a každému se vrací k jeho obrazu.
Nepamatuji si, kdo to řekl, ale pamatoval jsem si to na celý život.
Na naší zahradě máme „koutek pro přemýšlení“. Je tam místo jen pro jednoho. Miluju to a jsem na to dokonce hrdý, protože jsem v tom všechno dělal sám. Pokud je altán a opěrné zdi výtvorem mého manžela, tak vše od dlažby až po instalaci zrcadla je moje práce. Nikdo si zrcadla nevšímá: hosté zahrady, stojící pár kroků od něj, vidí cestu, která ve skutečnosti neexistuje; a sousedova kočka, když si všimla jeho odrazu v něm, považuje ho za soupeře, který stejně jako on přišel na chuť kočičímu šunku. Legrační na tom je, že já sám jsem nějak skoro pozdravil svůj obraz, když jsem v tomto koutě plel plevel, najednou jsem si všiml soustředěné tváře zahradníka, zcela pohlceného „tvůrčím procesem“. “Ahoj. “ téměř mi unikl ze rtů a pak jsem si uvědomil, že jsem to já. Když se totiž podíváme do zrcadla, víme, že se uvidíme, ale když budeme vypadat takto, bez přípravy se hned nepoznáte. Ano, a výraz jeho tváře je neznámý, inspirovaný.
Doufám, že na fotkách vidíte zrcadlo. Přikládám i jednu fotku tohoto koutu bez zrcadla. Cítit rozdíl.
A skončím tam, kde jsem začal. Naše zahrada je zrcadlem a my se v ní spolu se svým vnitřním světem odrážíme.
