SRNCE – Pozice jediného druhu zařazeného do stejnojmenné podčeledi není jasná. Často se seskupuje do stejné podčeledi s jelenem pravým nebo do stejné podčeledi s jelenem americkým. Tento druh se však odlišuje od ostatních jelenů a s největší pravděpodobností si zaslouží zařazení do samostatné podčeledi. Srnec je malý jelen lehké a půvabné stavby těla s relativně krátkým tělem. Uši jsou dlouhé, špičaté, ocas je krátký a nevyčnívá ze srsti. Kopyta středních prstů jsou úzká a ostrá, postranní jsou velmi malá a vysoko nasazená. Barva je jednobarevná, v létě jasně červená, v zimě matná a našedlá. Zrcadlo je žlutobílé a nepřesahuje nad kořen ocasu. Rohy samců jsou poměrně malé, dokonce i největší rohy asijských srnců nepřesahují 1,5-2 násobek délky hlavy; častěji se jejich délka rovná délce hlavy nebo o něco delší. Rohy jsou nasazeny téměř svisle, na konci mají obvykle 3 (u asijských zvířat až 5) výběžků. Kmen rohoviny má nerovný povrch, zejména na vnitřní straně spodní poloviny rohu, kde se tvoří hrbolky, výběžky a kostní kadeře. Je známo 5 poddruhů. Srnčí zvěř patřící do evropského nominálního poddruhu je malá: délka těla 100-135 cm, výška – 75-90 cm a hmotnost – 20-37 kg. Srnčí zvěř patřící k poddruhům běžným v Asii, zejména srnec sibiřský (S. s. pygargus) jsou velké: délka jejich těla dosahuje 150 cm, hmotnost až 60 kg. Samice jsou menší. Srnčí zvěř je rozšířena v Evropě na sever do střední Skandinávie a Finského zálivu, ústí Kamy a horního toku Pechory. Dále její sortiment zahrnuje Malou Asii, severní Írán, severní Irák, Kavkaz a Krym. V Asii obývá Sibiř. Na jihu se srnec dostává do severního Kazachstánu, obývá Ťan-šan, Altaj, severní Mongolsko, Koreu, severovýchodní Čínu a vyskytuje se na jihu východního Tibetu a severního S’-čchuanu. Srnčí zvěř preferuje světlé lesy s velkými travnatými loukami a lesostepí. Pravděpodobně v minulosti byla lesostep nejoblíbenější krajinou tohoto kopytníka. Nyní na některých místech západní Sibiře, Zabajkalska a Mongolska v lesostepi nachází srnčí zvěř nejpříznivější podmínky pro svou existenci. Lesostep v Evropě a ve většině oblastí Asie však člověk vyvinul především pro zemědělskou půdu a srnčí zvěř se stáhla do lesů. Srnčí zvěř žije v extrémně rozmanitých listnatých a smíšených lesích, vyhýbá se pouze tmavé jehličnaté tajze. Vyskytuje se v křovinatých a rákosových houštinách podél břehů stepních řek a jezer, stoupá po horských svazích na subalpínské a vysokohorské louky až do nadmořské výšky 3500 m nad mořem. V západní Evropě se zdržoval v malých lesích, odkud vycházel do polí. V 50. letech v Československu a NDR v souvislosti se vznikem rozsáhlých polních ploch vznikly populace srnčí zvěře polní, které žijí celoročně na polích a ztratily kontakt s lesem. Přitom mezi srnčí zvěří v oborách se hlavní formou orientace a signalizace stala vizuální. Tento jev je biologicky velmi zajímavý a potvrzuje lesostepní původ srnčí zvěře. Je to důležité i z praktického hlediska, protože umožňuje využití polí jako lovišť. Srnčí zvěř se živí trávou a stromy a keři. V mnoha oblastech má největší podíl v potravní dávce srnčí zvěře tráva, kterou se živí jak v období bez sněhu, tak v zimě, hledá zelené části, vyndává je zpod sněhu, ale i hadry vzlínající nad nimi. sníh. Srnčí zvěř obzvláště ochotně požírá zimní zelené rostliny, jako jsou přesličky, listy ostružin, břečťan atd. § Na jaře a začátkem léta miluje obiloviny, cibuli, lilie, spánkovou trávu, plicník, prvosenku aj. V letním období mají v potravě srnčí zvěře velký význam umbelliferae, luskoviny, pryskyřníky a hvězdnice. Miluje vodní rostliny, jako jsou hodinky, pro které si přijíždí do bažin a jezer.
Sakra, bylo nutné psát všechny informace o srnci? Je mi špatně z lidí jako jsi ty. Prostě to zkopírovali z webu a je to.
Zajímalo by mě, jestli je možné ji krmit samotnou vojtěškou. Jen občas dejte větve keřů a ovocných stromů.
SRNCE – Pozice jediného druhu zařazeného do stejnojmenné podčeledi není jasná. Často se seskupuje do stejné podčeledi s jelenem pravým nebo do stejné podčeledi s jelenem americkým. Tento druh se však odlišuje od ostatních jelenů a s největší pravděpodobností si zaslouží zařazení do samostatné podčeledi. Srnec je malý jelen lehké a půvabné stavby těla s relativně krátkým tělem. Uši jsou dlouhé, špičaté, ocas je krátký a nevyčnívá ze srsti. Kopyta středních prstů jsou úzká a ostrá, postranní jsou velmi malá a vysoko nasazená. Barva je jednobarevná, v létě jasně červená, v zimě matná a našedlá. Zrcadlo je žlutobílé a nepřesahuje nad kořen ocasu. Rohy samců jsou poměrně malé, dokonce i největší rohy asijských srnců nepřesahují 1,5-2 násobek délky hlavy; častěji se jejich délka rovná délce hlavy nebo o něco delší. Rohy jsou nasazeny téměř svisle, na konci mají obvykle 3 (u asijských zvířat až 5) výběžků. Kmen rohoviny má nerovný povrch, zejména na vnitřní straně spodní poloviny rohu, kde se tvoří hrbolky, výběžky a kostní kadeře. Je známo 5 poddruhů. Srnčí zvěř patřící do evropského nominálního poddruhu je malá: délka těla 100-135 cm, výška – 75-90 cm a hmotnost – 20-37 kg. Srnčí zvěř patřící k poddruhům běžným v Asii, zejména srnec sibiřský (S. s. pygargus) jsou velké: délka jejich těla dosahuje 150 cm, hmotnost až 60 kg. Samice jsou menší. Srnčí zvěř je rozšířena v Evropě na sever do střední Skandinávie a Finského zálivu, ústí Kamy a horního toku Pechory. Dále její sortiment zahrnuje Malou Asii, severní Írán, severní Irák, Kavkaz a Krym. V Asii obývá Sibiř. Na jihu se srnec dostává do severního Kazachstánu, obývá Ťan-šan, Altaj, severní Mongolsko, Koreu, severovýchodní Čínu a vyskytuje se na jihu východního Tibetu a severního S’-čchuanu. Srnčí zvěř preferuje světlé lesy s velkými travnatými loukami a lesostepí. Pravděpodobně v minulosti byla lesostep nejoblíbenější krajinou tohoto kopytníka. Nyní na některých místech západní Sibiře, Zabajkalska a Mongolska v lesostepi nachází srnčí zvěř nejpříznivější podmínky pro svou existenci. Lesostep v Evropě a ve většině oblastí Asie však člověk vyvinul především pro zemědělskou půdu a srnčí zvěř se stáhla do lesů. Srnčí zvěř žije v extrémně rozmanitých listnatých a smíšených lesích, vyhýbá se pouze tmavé jehličnaté tajze. Vyskytuje se v křovinatých a rákosových houštinách podél břehů stepních řek a jezer, stoupá po horských svazích na subalpínské a vysokohorské louky až do nadmořské výšky 3500 m nad mořem. V západní Evropě se zdržoval v malých lesích, odkud vycházel do polí. V 50. letech v Československu a NDR v souvislosti se vznikem rozsáhlých polních ploch vznikly populace srnčí zvěře polní, které žijí celoročně na polích a ztratily kontakt s lesem. Přitom mezi srnčí zvěří v oborách se hlavní formou orientace a signalizace stala vizuální. Tento jev je biologicky velmi zajímavý a potvrzuje lesostepní původ srnčí zvěře. Je to důležité i z praktického hlediska, protože umožňuje využití polí jako lovišť. Srnčí zvěř se živí trávou a stromy a keři. V mnoha oblastech má největší podíl v potravní dávce srnčí zvěře tráva, kterou se živí jak v období bez sněhu, tak v zimě, hledá zelené části, vyndává je zpod sněhu, ale i hadry vzlínající nad nimi. sníh. Srnčí zvěř obzvláště ochotně požírá zimní zelené rostliny, jako jsou přesličky, listy ostružin, břečťan atd. § Na jaře a začátkem léta miluje obiloviny, cibuli, lilie, spánkovou trávu, plicník, prvosenku aj. V letním období mají v potravě srnčí zvěře velký význam umbelliferae, luskoviny, pryskyřníky a hvězdnice. Miluje vodní rostliny, jako jsou hodinky, pro které si přijíždí do bažin a jezer.
