„Pojď a bydlet,“ žádají miliony křesťanů, jako jsme my, ale Duch stále nemá kde přebývat a jako holubice letí nad vodní hladinou a nemá žádné místo pro nohy.
„Pojď a bydlet,“ žádají miliony křesťanů, jako jsme my, ale Duch stále nemá kde přebývat a jako holubice letí nad vodní hladinou a nemá žádné místo pro nohy.
Když potopa skončila, Noe začal vypouštět ptáky z archy. Museli jim dát vědět o vzhledu suché země. První, komu se dostalo pocty hajného, byl havran. „Létal a létal, dokud země nevyschla z vody“ (Gn 8:7) Ale buď bylo pro havrana hodně potravy v podobě mrtvol nesených vlnami, nebo z jiného důvodu, jeho lety říkaly pro Noaha nic. Dalším opeřeným zvědem byl holub a jeho lety jsou očíslovány třemi.
Nejprve holubice „nenašla žádné místo k odpočinku pro své nohy“ a vrátila se do archy. Potom přinesl v zobáku jako nějaký druh bezkrevné kořisti „čerstvý olivový list“. Pak Noe poznal, že voda ze země ustoupila. A když holubice odletěla potřetí, nevrátila se. Interval mezi lety ve všech případech trval sedm dní (viz Gn 8:6-12).
Voda a holubice. Vyslovením těchto slov musíme vzkřísit ve svém vědomí slova vyřčená o potopě, ale nejenom. Křest Páně je také biblická událost, která zahrnuje vodu a holubici.
Nad tichými vodami Jordánu i nad bahnitými a těžkými vodami povodně přeletěl také neškodný ptáček. V jejím obrazu se pak oku zjevil Duch svatý. Nebylo to vtělení Ducha, ale právě přijetí takového viditelného obrazu, který by spojoval ono dávné milosrdenství (ukončení ničení vody) a nové milosrdenství – zjevení Boha jako Trojice a Ježíše jako Krista.
Vraťme se nyní v duchu znovu do archy a mějme na paměti, že Duch se zjevil na Jordánu „v podobě holubice“. To nám dá jeden velmi živý obraz, který se vztahuje k milosti Ducha svatého a týká se nás všech. Noemova holubice odletěla a odletěla zpět, nenašla hned místo odpočinku pro své nohy. Není to způsob, jakým Duch působí ve vztahu k našim srdcím, která jsou nejčastěji pokryta temnými, mrtvými vodami?
Tato velmi slavná stichera adresovaná Duchu svatému, která se používá jako stálá modlitba k Utěšiteli a čte se každý den, kromě období Barevného triodionu, obsahuje prosbu: „přijď a přebývej v nás (nás). „Pojďte a nastěhujte se“, „pojďte a nastěhujte se,“ ptáme se mnohokrát během roku.
„Pojď a bydlet,“ žádají miliony křesťanů, jako jsme my, ale Duch stále nemá kde přebývat a jako holubice letí nad vodní hladinou a nemá žádné místo pro nohy.
Na jedné straně je tu naše nepozornost. Často se ptáme, aniž bychom skutečně rozuměli tomu, co žádáme. Ptáme se, aniž bychom do žádosti vkládali srdce, jakoby „pro každý případ“, podle připraveného textu a ze zvyku. Během takových modliteb byste na sobě neměli očekávat činy plné milosti.
Foto: Alexey Zolotarev V, photosight.ru
Ale i když se ptáme pozorně a rozumíme tomu, co vlastně žádáme, pak i tehdy nám holubice z Noemovy archy ukazuje, jak není snadné pro Ducha svatého obývat lidskou přirozenost.
Pro začátek, On prostě nemá kam jít. Jsou byty, ve kterých si kvůli množství odpadků a špíny není kam sednout. Jsou sklenice a kelímky, do kterých nikdo nebude nalévat vodu k pití – jsou tak špinavé. A jsou lidské duše, nad kterými může Duch svatý létat pouze shora, jako létal na počátku světa nad prvotním chaosem a vodou (viz Gn 1).
Takoví jsou obecně všichni lidé ve svém netransformovaném a nekorigovaném stavu.
Pokud je pak vykonána nějaká práce pro Boha, pokud jsou prolévány nějaké slzy nad hříchy, pokud je vykonáno něco svatého nebo usilujícího o svatost, pak Duch najde „čerstvý olivový list“. Toto jsou první plody země, první oběti prvotin. A teprve potom, po určité době, a ne hned, může Duch najít suchou půdu srdce, na kterou může sestoupit.
Počínaje Letnicemi opět začínáme volat k Utěšiteli: „Pojď a přebývej v nás. Musíme to dělat vědomě, neustále a s vírou, dokud nedojde k samotné infuzi, která s sebou (podle textu modlitby) přinese „očištění od veškeré špíny a spásu duše“.
V duchovním životě, pokud o něco nepožádáte, nemáte to. Pokud neprosíte o Ducha, nemáte Ducha. A bez Ducha spadáte pod definici apoštola: „To jsou lidé, kteří se oddělují od jednoty víry, naturalističtí, nemající Ducha“ (Juda 1:19). Od takových lidí nemá smysl očekávat, že budou plnit přikázání. Jsou schopni pouze hříchu, vzpoury a pohrdání tím, čemu nerozumí.
Nezapomínejme také, že konečný soud na zemi nenastane, dokud se Duch svatý nestane bezdomovcem ve světě lidí. Nebude se mít kam nastěhovat a nikdo ho nepozve do své duše a nepustí dovnitř. Přesně to se stalo před potopou, když Bůh řekl: „Mým Duchem nebude tento lid navěky pohrdat, protože je tělo“ (Gn 6).
Začněme tedy prosit Ducha, aby nás neopouštěl, ale ještě více, aby přebýval. Ptejme se však „ve víře, aniž bychom v nejmenším pochybovali, protože kdo pochybuje, je jako mořská vlna, zmítaná a zmítaná větrem“ (Jakub 1:6).
