Krajina – konkrétní jednotlivý přírodně-územní celek, jako jedinečný celek, který má zeměpisný název a přesnou polohu na mapě. Krajina se skládá ze stejných soukromých složek jako geografický obal. V rámci geosystému jsou komponenty charakterizovány vertikálním, uspořádaným, stupňovitým uspořádáním.
Existují tři výklady pojmu „krajina“: regionální, typologický, obecný. Krajina je v souladu s regionálním (či individuálním) výkladem chápána jako specifický jedinec přírodně-teritoriální komplex (PTK), jako unikátní komplex s geografickým názvem a přesnou polohou na mapě. Tento názor vyjádřil L.S. Berg, A.A. Grigorjev, S.V. Kalesnik, podporovaný N.A. Solntsev, A.G. Isachenko. Krajina je podle typologického výkladu (L.S. Berg, N.A. Gvozdetsky, V.A. Dementyev) typem nebo typem přírodního územního celku. Ve vědě o půdě existuje pojem o typech a typech půd, v geomorfologii – o typech reliéfu a v krajinářství můžeme mluvit o typech, rodech, typech krajiny.
Typologický přístup je nezbytný pro mapování PTC velkých regionů ve středním a malém měřítku. Obecný výklad pojmu „krajina“ je obsažen v dílech D.L. Armand a F.N. Milková. V jejich chápání je krajina synonymem přírodního územního celku a geografického celku.
Krajiny modifikované lidskou hospodářskou činností by měly být rozděleny na kulturní a přírodně-antropogenní. Kulturní krajina vzniká jako výsledek uvědomělé, cílevědomé lidské činnosti k uspokojování určitých praktických potřeb. Přírodně-antropogenní krajiny (NAL) jsou komplexy, které se po vzniku pod vlivem lidské činnosti následně samostatně vyvíjejí Krajina jako regionální geosystém se vyznačuje homogenním geologickým založením a stejným typem geomorfologických procesů, které tvoří jeden typ makroreliéf. V případech, kdy různé krajiny vznikaly na homogenním základu, docházelo i ke klimatickým rozdílům. Pojem pevný základ krajiny zahrnuje geologickou stavbu a topografii zemského povrchu. V reliéfu je důležité rozlišit morfostrukturu při analýze regionálních a místních geosystémů. Krajina má samostatnou morfosutrukturu.
Krajinné klima se skládá ze dvou složek: pozaďové klima, odrážející obecné rysy makroklimatu, a soubor místních podnebí (mezo- a mikro-). Pozorování z jakékoli meteostanice charakterizují místní klima traktu, ve kterém se stanice nachází. Klima krajiny je určováno údaji z několika stanic umístěných v typických oblastech. Všechny klimatické indikátory v konkrétní krajině se v určitém rozmezí liší a musí být vyjádřeny v rozmezí hodnot. Potřebujete znát limity územních výkyvů různých ukazatelů, např.: srážky, výpar (fyzický, transpirační, celkový, z vodní hladiny), radiační bilance, teplota vzduchu a půdy Hydrosféra krajiny je zastoupena širokým různé přírodní a umělé akumulace vod: tekoucí, stojaté, povrchové, podzemní, podzemní a všechny jejich rodiny. Vody se liší režimem, intenzitou oběhu, mineralizací, chemickým složením atd. Závisí na poměru zonálních a azonálních podmínek, vlastní vnitřní struktuře krajiny, složení jejích složek a morfologii.
Flóra je v krajině zastoupena, na rozdíl od facie, různými rostlinnými společenstvy. Například v krajině zóny tajgy je vegetace lesů, bažin, luk, tundry a dalších druhů. Naopak jedno rostlinné společenství se může nacházet v různých krajinách.
Hranice rozšíření populace zvířat se shodují s hranicemi přirozené krajiny.
Různé typy, typy a odrůdy půd tvoří v krajině složité územní kombinace a závisí na její morfologické stavbě. Každá krajina obsahuje přirozenou územní kombinaci v převaze faktorů a podmínek tvorby půdy a úrodnosti půdy.
Krajinné složky jsou rozděleny do tří skupin na základě jejich funkcí v geosystému. Inertní – minerální část a reliéf (pevný základ geosystému), mobilní – vzdušné a vodní hmoty (plní tranzitní a výměnné funkce), aktivní – biota (faktor samoregulace, obnovy, stabilizace geosystému). Abiogenní složky tvoří primární materiál geosystému.
Neexistuje žádná hlavní hnací síla, žádný hlavní faktor v krajině. Krajinu ovlivňuje mnoho faktorů: diferenciace a integrace, vývoj, poloha atd. Mohou být vnější nebo vnitřní, aktivní nebo pasivní. Krajinné složky nemohou být určujícími faktory, protože bez nich by neexistovala samotná krajina. Žádná součást nemůže být nahrazena jinou, jsou ekvivalentní. Mezi určující faktory patří: rotace Země, tektonické pohyby, nerovnoměrný příliv slunečního záření, atmosférická cirkulace atd. Krajinotvorné faktory je vhodné spojovat s vnitřními a vnějšími energetickými vlivy, toky hmoty a procesy.
Klasifikace se týká procesu řazení sady objektů do tříd, skupin, rodů a druhů.
Proces řazení probíhá na základě nejdůležitějších základních rysů, které tyto objekty charakterizují.
Existují klasifikační kritéria, z nichž prvním je míra změny krajiny lidskou ekonomickou činností.
Na základě tohoto kritéria můžeme rozlišit:
- krajiny neupravené lidmi, například odlehlé oblasti tajgy, arktické krajiny, chráněné oblasti atd.;
- krajiny mírně upravené člověkem, se schopností obnovit původní strukturu – pouštní a stepní pastviny po depresi apod.;
- krajiny, které byly nevratně změněny lidmi, jako jsou lomy v těžebních oblastech.
Článek: Klasifikace geografické krajiny
Druhé kritérium souvisí s přítomností nebo nepřítomností antropogenní regulace.
Mezi přírodně-antropogenní krajiny, které nejsou regulovány lidmi, patří:
- krajiny ponechané přirozeným procesům obnovy, jejich stabilizace v prostředí – přirozená obnova káceného lesa;
- neúmyslně vytvořené přírodně-antropogenní geosystémy, například bažinaté břehy nádrže.
Přírodně-antropogenní krajiny, které jsou neustále využívány v ekonomice, mohou být regulovány lidmi. Mezi takové krajiny patří průmyslová, rekreační, lesnická, zemědělská atd.
Regulace krajiny je soubor opatření zaměřených na udržení struktury a fungování v daném režimu.
Třetím klasifikačním kritériem je význam krajiny ze socioekonomického funkčního hlediska. To znamená, jak významná je krajina v životě člověka a při uspokojování jeho potřeb.
Krajina má své vlastní socioekonomické funkce, včetně reprodukce zdrojů, environmentální, environmentální, vzdělávací a informační. Nejcennější informační funkci mají přírodní rezervace.
Některé krajiny plní více funkcí současně. Odborníci rozlišují dvě třídy přírodních krajin – konvenčně přírodní a přírodně-antropogenní.
Přírodně-antropogenní krajiny se zase dělí na trvale využívané krajiny, postekonomické krajiny, přírodně-antropogenní krajiny, nezáměrně formované.
Přírodní krajiny změněné v důsledku lidské ekonomické činnosti se nazývají antropogenní, tento termín zavedl F. N. Milkov. Ale všechny antropogenní krajiny obsahují přírodní složku, takže je správnější je nazývat přírodní-antropogenní.
Struktura krajiny
Krajiny jsou jedním z typů geosystémů a vyznačují se relativně podobnými interakcemi složek.
V této složité hierarchii geosystémů existují tři hlavní úrovně:
- místní úroveň;
- regionální úroveň;
- globální úrovni.
Vznik geosystémů na místní úrovni je spojen s lokálními faktory as malým akčním rádiem např. jednotlivých prvků reliéfu. Takový elementární krajinný systém a nedělitelný geografický celek se nazývá facie.
Prostor takového systému může zabírat v průměru několik desítek metrů až stovky metrů. Facie se vyznačuje uniformitou podmínek – uniformitou klimatu, vodního režimu, půdy, polohy.
Facie může zahrnovat například jeden svah, který má stejný sklon.
Obrázek 1. Facies. Author24 – online výměna studentských prací
Když se facie seskupují do složitějších územních systémů, vytváří se zásadně nová úroveň. Takový soubor facií tvoří trakt, např. malá rokle, jejíž facie tvoří dno rokle a její dva svahy různých expozic.
Kombinace traktů tvoří terén, jehož rozměry se v průměru mohou pohybovat od několika tisíc metrů až po desítky kilometrů. Terén obvykle odpovídá komplexům pozitivních nebo negativních forem reliéfu – rovina, např. pahorkatina.
Facie, trakt a terén společně tvoří jednotky vnitrokrajinného členění.
Fyziografické oblasti, okresy, provincie, regiony, podzóny a zóny tvoří regionální systémy.
Faktory, které ovlivňují formování regionálních systémů, mají širší pole působnosti. Jedná se o rozložení slunečního záření po povrchu Země a je rozloženo nerovnoměrně, tektonické pohyby, v jejichž důsledku vznikají kontinentální výběžky, oceánské prohlubně, hory, pláně atd.
Krajinný obal pokrývá troposféru, hydrosféru, horní atmosféru a biosféru a tvoří globální úroveň.
Regionální a místní úroveň geosystémů jsou strukturálními částmi krajinného pláště. Ty procesy, které se vyskytují ve faciích a traktech, tzn. v krajinných komplexech nejnižšího stupně jsou integrovány v prostoru podle určitých přírodních zákonitostí.
Výsledkem toho budou procesy charakteristické pro velké systémy, jako jsou okresy, regiony, provincie, zóny a geografické prostředí obecně.
Pro pochopení planetárních procesů je tedy důležité znát procesy probíhající v místních geosystémech.
Klasifikace přírodních krajin
Základem klasifikace přírodních krajin podle A.G. Isachenko je srovnává podle různých kritérií – struktura, fungování, geneze, krajinotvorné faktory.
Mezi funkční a velmi důležité znaky krajiny patří cirkulace vláhy, produkce biomasy, tvorba půdy, biogenní koloběh látek, sezónní dynamika a další, které jsou dány množstvím tepla a vláhy.
Základem pro slučování krajin do nejvyšších kvalifikačních kategorií – krajinných typů – jsou jejich nejčastější charakteristiky, které jsou dány podobností poměrů tepla a vláhy.
Mezi typy krajiny a krajinnými zónami a sektory musí existovat určitá shoda.
Ke změně krajin různých typů dochází postupně, v místech jejich kontaktů se tvoří přechody. V důsledku toho jsou další klasifikační úrovní subtypy krajin, které mají subzonální povahu.
Na základě hypsometrického faktoru, který je dalším stupněm klasifikačního kritéria, se rozlišují třídy krajin. Odpovídají dvěma hlavním výškovým úrovním – horské a rovině.
Třídy jsou zase rozděleny do podtříd, které podrobněji odrážejí stupňovitou diferenciaci krajin. S nadmořskou výškou dochází k postupné přeměně typických zonálně-sektorových charakteristik.
Určujícím kritériem pro klasifikaci krajiny na nižších stupních je založení krajiny, tzn. strukturní rysy, složení hornin, tvary terénu.
Základní genetické rysy krajiny se odhalují prostřednictvím jejího založení. S přihlédnutím k tomuto kritériu lze rozlišit podrobnější klasifikační členění – typy krajiny.
Jeden typ krajiny se vyznačuje největším počtem společných znaků, maximální podobností v genezi, povaze složek, struktuře a morfologii.
Druhové vlastnosti jsou velmi rozmanité. V konečné verzi budou předmětem popisu asociace krajinných typů, konvenčně nazývané krajinné skupiny.
Na planetě je podle A.G.Isačenka více než 600 skupin krajin. Existují další klasifikace krajiny, mezi nimi 12stupňový systém V. A. Nikolaeva a klasifikace F. N. Milkova.
