Člověk má mnoho potřeb odvozených ze čtyř základních:
- potřeby hmoty a energie;
- bezpečnostní potřeby;
- potřeby plození;
- potřeby nových informací.
Přitom je známo, že v centrálním nervovém systému nedochází k „zmatku“ při uspokojování potřeb: jakmile se určí, která potřeba má právo na uspokojení především, je jí podřízeno chování. Zpravidla se nestává, že když člověk začne uspokojovat nějakou důležitou potřebu, „opustí“ ji a chytne se něčeho jiného, začne s akcemi, které jsou důležité pro uspokojení jiné potřeby. Jinými slovy, chaos v uspokojování potřeb, zejména těch základních, neexistuje: není slučitelný se životem.
U normálního jedince je chování zpravidla vysvětlitelné, předvídatelné, uspořádané, vnitřně integrální a logické. Naopak, s jakýmikoli poruchami ve fungování mozku se chování může stát absurdním, nelogickým, neuspořádaným a „křečovitým“.
Uspořádání cyklů potřeb (a odpovídajících excitací potřeby) do jediné behaviorální struktury nastává v důsledku vytvoření dominanty. Dominantou je speciální mechanismus pro udržení priority potřebou, jejíž uspokojování již začalo. Tento speciální mechanismus umožňuje uspokojení potřeby až do konce a zajišťuje úplnost a spolehlivost jejího uspokojení v podmínkách různých vnějších zásahů a v podmínkách možné aktualizace dalších potřeb.
Během evoluce se v mozku vytvořilo několik funkčních center („bloků“):
- centrum základních životních funkcí (medulla oblongata): centra dýchání a oběhu;
- centrum pro tvorbu impulsů pro ten či onen druh životní aktivity z hlediska uspokojování základních potřeb (hypotalamus: potravní, sexuální atd.); vzniká zde potřeba vzrušení a odtud se šíří do dalších částí centrálního nervového systému);
- centrum stále kompletnějšího, flexibilnějšího a přesnějšího posuzování míry a nákladů na uspokojování potřeb v různých situacích a podle toho volit nejúčinnější metody chování (limbický systém);
- centrum pro předpovídání dění ve vnějším světě a vytváření modelů vlastního chování za účelem uspokojování potřeb, zajištění spolehlivého fungování těla a udržení životních funkcí (mozková kůra a zejména její čelní laloky).
Spolu s tím se postupně formoval systém energetické podpory činnosti všech těchto center a mozku jako celku – retikulární formace.
Dominantní (z latinského domimns – dominantní) je koncept navržený A.A. Ukhtomského, označující dominantní ohnisko fyziologické excitace v určitém časovém období v centrálním nervovém systému, na které jsou „přepnuty“ podněty, které jsou obvykle k tomuto ohnisku lhostejné. Díky tomu se excitace „hromadí“ a práce jiných nervových center je inhibována. Zahrnuje nervová centra s kortikální lokalizací a subkortikálními složkami, jejichž společná práce je vyjádřena v autonomní a humorální dynamice. Dominantu charakterizuje zvýšená dráždivost, perzistence vzruchu a sumarizace postupně přicházejících nervových vzruchů, což je neurofyziologický základ řízeného chování.
Dominantní stanoví:
- přednost daného neuropsychického procesu nebo jevu před ostatními až do jeho vlastního přirozeného dokončení;
- povinnost realizovat mentální proces nebo jev k jeho přirozenému dokončení;
- zajištění úplné realizace duševního procesu nebo jevu (dokončení akcí zaměřených na uspokojení potřeby).
Vlastnosti dominanty:
- Schopnost sumace (akumulace) vzruchu pod vlivem přicházejících nervových vzruchů.
- Setrvačnost (v pozitivním smyslu): schopnost udržet a pokračovat v již započatém vzrušení.
- Schopnost podrobit si jiná nervová centra (tj. odebírat energii na jejich úkor, zvyšovat svou vlastní; to je význam pojmu „dominance“.
A.A. Ukhtomsky uvádí následující Funkce dominanty:
- zvýšená excitabilita jednoho nebo druhého centra, takže se stane schopno přijímat příchozí impuls;
- přetrvávání vzrušení („vzrušení by nemělo být pomíjivé v čase“); Pravděpodobně platí, že čím více nervózních prvků se na konstelaci dominanta podílí, tím déle se nemůže „uklidnit“, jakmile dosáhne stavu vzrušení, tím větší bude jeho setrvačnost, tím delší bude jeho vliv na průběh reakce v tělo.
Kolesov D.V. tvrdí, že existuje dvě hlavní pobídky:
- stimulační vzrušení – vzrušení v reakci na podnět;
- potřeba vzrušení – vzrušení v důsledku absence podnětu. Navíc nepřítomnost žádných podnětů nevzrušuje centrální nervový systém, ale pouze ty (stimuly vnějšího prostředí), které jsou spojeny s uspokojením nějaké potřeby.
Potřebné (deprivační) a stimulační vzrušení jsou dva různé a nezávislé typy vzrušení, které hrají různé role v realizaci životních procesů, a tedy i v uspokojování potřeb. Vzbuzení potřeby má přednost před podnětem při uspokojování všech potřeb, s výjimkou potřeby sebezáchovy, kde se shodují.
Dominantu tvoří šíření excitace potřeby do určitých částí centrálního nervového systému a teprve poté a v důsledku toho získávají schopnost vnímat podněty, které jim byly dříve lhostejné, a také schopnost shrnout a udržet vzruchy (tj. uvědomit si vlastnosti nervových buněk do stavu setrvačnosti a sumaci vzruchů).
V podstatě celé nervové „území“, do kterého se potřeba vzrušení rozšířilo, se na čas stává dominantním. Toto rozložení je faktorem sjednocení center (v jediném státě!), po kterém je možné po celém jejich společném území sčítat vzruchy a následně vytvořit soubor výkonných prvků. akce – akce až do okamžiku, kdy je potřeba uspokojena. Poté se vytrácí potřeba vzrušení – přestává nutkání potřeby a následně mizí i samotná dominanta.
Existuje mechanismus, který podporuje pravděpodobnost jejího obnovení: mechanismus vyšlapané cesty (princip „prošlapané cesty“). Jeho podstatou je, že něco, co se jednou stalo, se může opakovat s větší pravděpodobností než výskyt něčeho úplně jiného. Je založen na stopách předchozích excitací, které mohou mít i strukturní (morfologický) základ.Intenzita a stabilita těchto stop je jedním z nejdůležitějších mechanismů učení, otiskování („imprintingu“) a instalace
Je třeba rozlišovat nejen dva druhy buzení, ale také dva typy dominant:
- dominantní postoj;
- výkon dominantní (pracovní dominant).
Druhý vzniká na „území“ prvního sečtením stimulačních vzruchů v těch oblastech dominantní konstelace center, které za těchto podmínek umožňují tuto potřebu nejplněji uspokojit. Dominantní postoj vyjadřuje samotnou povahu potřeby a pracovní dominantou je možnost realizovat tuto potřebu v konkrétní situaci konkrétním jednáním, tzn. v rámci jednoho poptávkového cyklu.
Každá potřeba má jádro a v něm jsou dvě části: generátor buzení a model požadovaného výsledku. Jádrem potřeby je skupina hypotalamických buněk schopných produkovat nervové vzruchy, které se šíří do dalších částí centrálního nervového systému a z nich nakonec ve formě speciálních příkazů do výkonných orgánů. Výkonný systém působí na objekt potřeby, v důsledku čehož u něj dochází k nezbytným změnám.
Každá ze základních potřeb má své důvody pro zvýšení činnosti generátoru buzení v jeho jádru. Potřeba látky a energie je úbytek ve vnitřním prostředí těla v obsahu látek nezbytných pro pokračování života tvora. Potřeba reprodukovat potomstvo je oslabením stop (dojmů) z předchozích interakcí se zástupci druhého pohlaví, určitým stavem specifické (sexuální) deprivace. Potřeba sebezáchovy naopak zahrnuje vstup do jádra potřeby informace indikující nebezpečí.
V souladu s tím bude požadovaným výsledkem pro první z těchto potřeb výskyt potřebných látek ve vnitřním prostředí těla v požadovaném množství, za druhé – tvor dostává požadované množství vjemů z interakce se zástupcem jiné pohlaví, za třetí – zastavení informací o nebezpečí.
Shoda skutečně dosaženého výsledku s modelem požadovaného výsledku, s tím, co bylo požadováno, vyvolává pocit uspokojení a potěšení. Toto potěšení je signálem naprosté shody toho, čeho bylo dosaženo, s tím, co je nutné. Má však ještě jednu a velmi důležitou funkci: pomáhá upevnit zvolený způsob jednání (který se ukázal jako úspěšný, protože bylo dosaženo spokojenosti) – objektivně podle potřeby, subjektivně jako nejpříjemnější. Dominant se zlepšuje, jak se hromadí životní zkušenosti. Jak se hromadí zkušenosti z úspěšných akcí, dominant se díky účasti hedonického mechanismu zlepšuje a všechny zbytečné (nadbytečné) pohyby nebo akce k uspokojení potřeby napříště mizí.
Pro vybudování pracovní dominanty je nutné vedle konstitučních charakteristik zaměstnance bedlivě zohledňovat i aktuální zdravotní stav. Tento faktor velmi často dramaticky mění, ba porušuje obvyklé ústavní principy, a pokud budete mechanicky vycházet jen z těch druhých, bude pracovní proces často směřovat za cíl.
Předpokládejme tedy, že individuální rytmus daného zaměstnance obvykle naznačuje konkrétní pracovní schopnost v ranních hodinách; náhle se tento rytmus rozpadne a vzestup práce se objeví až večer. Důvod toho? Narušený noční spánek, zatuchlá hlava po ránu, a tím potlačení mozkových procesů v prvních hodinách dne: večerní vstávání se vysvětluje řekněme sportovní revitalizací mozku po celý den (bruslení atd.) , denní spánek na hodinu atd. .
Totéž se může stát s nastavením stupně intenzity podráždění: tělo zvyklé na nejsilnější podráždění, které jim dává trvalou dominantu, začne náhle reagovat na tuto intenzitu novým způsobem. Pozornost zaměstnance je rozptýlena a inteligence klesá. Ukazuje se, že tělo bylo dříve přetížené, vychýlené z rovnováhy, vykazuje rysy zvýšené reflexní vzrušivosti a to, co mu dříve bylo užitečné, se nyní mění v zranění.
Obecně platí, že stavy únavy, vyčerpání, ztráty síly v těle vždy působí proti tvorbě silných pracovních dominant: vždyť dominantní je stav maximální koncentrace, vzhledem k tomu, že ztráta síly je stavem „rozptýlení“, ozáření, tj. rozptýlení excitace (místo koncentrace, tj. sběr buzení v oblasti, kterou potřebujeme).
Pokud tedy zaznamenáme poměrně výrazné změny v našem obvyklém, ústavní pracovní zaujatost (v nastavení rytmu, tempa, intenzity atd.), je třeba se zamyslet nad otázkou: existuje v kombinaci biologických sil počínající nemoc nebo nějaká jiná restrukturalizace?
Je jasné, že pokud se jedná o nemoc, změna je tak výrazná, že prudce potlačuje pracovní kapacitu, pak nemůže být řeč o snaze pokračovat v práci, tedy o snaze vybudovat dominantu jakýmikoli novými, neobvyklými technikami: tyto pokusy pouze vyvinou tlak na dráždivou slabost (viz výše).
Ne každá dočasná restrukturalizace v ústavním pojetí však vyjadřuje prudký pokles pracovní schopnosti, naopak někdy je spojena s nárůstem pracovní výkonnosti, s zlepšení proces formování dominanty, ale pod povinnou podmínkou – změna v tomto okamžiku recepce dopad na pracovní aparát.
Například: poměrně významná kategorie pracovníků na podzim a v zimě produkovala největší výkon večer, na vrcholu jara a léta.přestávky » svůj vlastní rytmus a odhaluje produktivní maximum pouze do 1–2 hodiny odpoledne a pak dává rostoucí pokles. Důvody pro to? Biologická intolerance na slunce, na teplo, převaha motorických pochodů v letošní sezóně atd.
Osvěžený ranním spánkem, ještě nezapojený do silných motorických výdajů, ještě „nepřehřátý“, ne „přebuzený sluncem“, dává neobvykle vysoký nárůst pracovní křivky mozku v první části dne. Následně vliv traumatických faktorů tuto křivku prudce snižuje a večer se mírně zvyšuje, protože účinek „traumatu“ mizí velmi pomalu.
Existují i opačné vlivy, kdy se produkce v létě zvyšuje Do večera u těch pracovníků, kteří se obvykle vyznačovali vysokým vzrůstem ráno: V zimě únava z dne narušila večerní práci, v létě slunce, teplo, vzduch (v tomto případě jako pozitivní faktory) na jedné straně odváděly pozornost od práce přes den, na druhé straně je nabíjely skvělým pracovní energie večer, kdy už „rozptýlení“ zmizelo.
Ke stejné dočasné restrukturalizaci běžných, konstitučních rysů může dojít, když do života organismu zasáhne silný a komplexní, vstupující emoční faktor.
Osoba, která je tlačena milostně-sexuálním citem nebo jinou silnou přitažlivostí sociální povahy (smysl pro povinnost, ambice atd.), může dočasně diktatury tato emoce (někdy na velmi dlouhou dobu – v závislosti na typu emoce) značně přeskupuje obvyklý rytmus mozkových procesů – v pozitivním i negativním směru: kvalita tohoto účinku závisí zcela na zda se cesta vlivu emocí shoduje se směrem pracovního procesu.
Pokud se tedy milostný cit dělníka, adresovaný ženě ideologicky spjaté s jeho společenskými aktivitami, časově shoduje s přípravou zprávy, která je pro oba důležitá, pak dominantní dělník obdrží dodatečná hnací síla. A naopak – ideologické odcizení milenců je brzdou pracovní dominanty: střetu dvou konkurenční dominanty.
Je zcela zřejmé, že zapojení do pracovního toku mozku ano mocný dodatečný dominant může dramaticky změnit obvyklý rytmus, typ tempa atd. V závislosti na „úspěchu“ nebo „neúspěchu“ vpředu nová dominanta, v závislosti na silách, které pro sebe konkrétně vyžaduje, se „profil“ pracovního produktu může stát nerozpoznatelný.
Z uvedených příkladů a vysvětlení k nim je zřejmé, že pro produktivní organizaci mozkového procesu, tedy pro vybudování pracovní dominanty, je nutné vzít v úvahu v pracovních metodách hlavní změny, ke kterým v této době v tělo: jak bolestivé, tak normální, přinejmenším „a neobvyklé“.
sezónní změny pracovního rytmu vyžadují odpovídající přeplánování denního pracovního režimu, a to zajistí nejlepší dominanci. Emocionální změny – „přátelské“ i konkurenční – otevírají nové cesty – buď ke zvýšení nebo zmírnění zátěže, ke zrychlení tempa práce, ke zpomalení atd.
